Červen 2009

Připadám si neviditelná...

20. června 2009 v 16:04 | Buffy |  .:I am Buffy:.
Ahojda lidičky tak jak se vám všem vede? Mě nic moc, poslední dobou to stojí za hov..
Je to asi týden co jsem měla svátek, ani nevím proč jsem si hloupě myslela, že se třeba někdo z mojí rodiny bude obtěžovat mi aspoň popřát... no krom mejch prarodičů se na mě vykašlali... fakt suprová rodina a to by stačilo jen stupdní přání jenom jeden pitomej pohled nebo SMS...
Když se o tom zmíním před rodičema tak mi máti řekne, že mi určitě přáli a, že jsem dostala peníze ale ty jsem určitě někde prokalila... tak teď teda nevím asi mám nějakej výpadek paměti nebo co...
Nevím proč je to teď pro ně tak těžký, dřív jako malá jsem vždycky měla takovejch dárku a teď na mě prostě serou... připadá mi jako bych snad vyrostla a tím přestala existovat... jako bych byla neviditelná...

Emo kreslené obrázky 7.

17. června 2009 v 21:22 | Buffy |  EMO





Emo kreslené obrázky 6.

17. června 2009 v 20:50 | Buffy |  EMO

Nikdy neříkej nikdy Kapitola 1. Naděje umírá poslední

4. června 2009 v 22:36 | Buffy |  Fan Fiction
Ahojda lidičky tak jsem s konečně dokopala k tomu sem vložit první kapitolku mojí nové MF ale nevím jak se vám to bude líbit... měla jsem napsanou jinou kapitolku ale ta se mi na poslední chvíli nepovedla uložit takže jsem to všechno musela přepsat ale už to není ono hlavně mi to příjde stašně krátky...
Tak si počtěte a na příští kapitolce si dám víc záležet ;)

Láska je mrcha ale bez ní to prostě nejde...

Bylo brzy ráno Izií ležela ve své posteli ale spát nedokála poslední týden toho opravdu moc nenaspala hlavou se jí pořád honily myšlenky které nedokázala skrotit. Dnes si měla jít promluvit s Dannym měli si všechno vysvětlit a domluvit se jak bude jejich vztah pokračovat. Věděla že naděje umírá poslední a tak se jí držela co to jen šlo. Strach z nadcházejícího rozhovoru se ale nedal opomenout. Moc dobře věděla co se stalo i když se pořád držela té své naděje, že se přece jen všechno vysvětlí a bude to zase v pořádku něco jí říkala že jejich vztah je navždy pryč. Pár lidí kteří jí chtěli vidět zlomenou a nešťastnou se proto s velkou radostí zmínili ve správnou chvíli o Dannyho aférce která evidentně neskončí jedním večerem. Znala celý ten jejich příběh o setkání, slyšela ho několikrát vyprávět od spousty lidí. Nikdy jí ani nenapadlo že by se něco podobného někdy mohlo stát. Tvrdil jak jí miluje a ona mu věřila, nečekala zradu. Jak jí jen mohli zradit ty jeho blankytně modré oči. Ty oči které tolik milovala. Jenže se to stalo jen na chvíli se otočila a on si našel jinou, bylo pozdě, pozdě na společnou budoucnost, ta skončila tehdy večer na diskotéce kde on si užíval s jinou.

Den pro mě byl nekonečný domluvili jsme se až na odpoledne a to byla možná ta chyba měli jsme to vyřešit co nejdřív to jen šlo. Nemohla jsem zapomenout na všechny ty krásné okamžiky ale také jsem si až moc dobře pamatovala ten poslední bolestný týden trápení kdy jsem čekala na nějaké vysvětlení. Jenže to nepřicházelo, trvalo mu docela dost dlouho než sebral odvahu na to mi všechno vysvětlit. Konečně se přiblížila osudová hodina Danny na mě čekal v parku pod nádražím tak jak jsme se domluvili. Počasí nebylo zrovna moc příznivé a to bylo možná i lepší aspoň bude hřiště bude prázdné a my budeme mít klid na svůj osudový rozhovor. Vypadalo to jako by se z oblohy měl co nejdřív začít snášet déšť. Teprve teď jsem si uvědomila, že pořád sedím v parku na tom dešti promoklá na kost. To mi ale bylo jedno, teď už mi bylo jedno úplně všechno. Věděla jsem že nemám moc velké šance ale přece jen milovala jsem ho a je konec. Celý náš rozhovor mi nějak splynul jediné co mi utkvělo v paměti byly jeho poslední slova: "Je mi to strašně líto Izií ale ber to tak že ten náš rok byl nádhernej a já jsem rád že jsem s tebou mohl být ale teď už je to pryč. Jen si pamatuj že jsem tě opravdu miloval. " Jeho slova bolela, myslela jsem si že se mi srdce zastavilo. Nedokázala jsem pochopit proč to udělal jak mohl zahodit rok který jsme spolu strávili protože jeden večer prožil s nějakou blonckou. "Co má co já ne?" Ptala jsem se sama sebe a začínala ho nenávidět.

Nevím kolik hodin jsem seděla v dešti ale muselo to být dlouho, když jsem se vzpamatovala už nepršelo. Tehdy jsem si začala uvědomovat že už jsem zase sama. Stála jsem tam a pořád viděla jeho tvář nemohla jsem jí dostat z hlavy čekala jsem že se každou chvíli probudím z téhle noční můry ale moje vysvobození nepřicházelo. Tahle noční můra nemohla nikdy skončit protože to žádný sen nebyl byl to můj život, moje tvrdá realita. Slzy mě pálili v očích, kutáleli se po tvářích na které se mi lepily mokré vlasy a končili na místě kde ještě před pár hodinymi bylo moje srdce které bilo jenom pro Dannyho. Mezi mraky vysvitlo Slunce a jeho paprsky jako by mi ukazovalo novou cestu. Tehdy se ve mě něco zlomilo, moje srdce zamrzlo a já byla rozhodnuta ho tak nechat na hodně, hodně dlouho. Chtěla jsem přestala být tou naivní a hloupouočkou husičkou, teď já se budu bavit a trpět bude někdo jiný...